MU Game Studies: října 2013

Tak jsme se šťastně zúčastnili konference Future and Reality of Gaming, o které jsem tady již psal. Přemýšlel jsem, co o tom napsat, protože zážitků jsme měli mnoho. Nakonec jsem se rozhodl, že spíše sepíši různé poznámky, které mne napadaly při poslouchání příspěvků, diskuzí s ostatními a v neposlední řadě i procházením ke konferenci přibaleném veletrhu/výstavě Game City (i když FROG byl spíše přilepený k této akci, než naopak).

Začnu keynoty. Rozhodně byly zajímavé a po obsahové stránce se jednalo obecně o vrchol konference. A tak by to mělo být. Jesper Juul začal abstract svého příspěvku hezky výrazným prohlášením “Video games are not fun” a potom mluvil o tom, jak hrajeme, abychom mohli prohrát. Ne že bych s ním ve všem souhlasil (jako u jeho textů vždycky), ale opět mne dokázal přinutit přemýšlet o hrách trochu jinak (jako vždycky). De facto mluvil o tom, o čem psal v knize The Art of Failure. Neopustím si jednu osobnější poznámku. Juula jsem potkal poprvé a vždy jsem si jej na základě jeho knih a článků představoval jako trochu arogantního drobného muže, který dává okázale najevo, že on je hvězda oboru herních studií. Ale vypadal jako tichý, přemýšlivý muž s tichým a trochu kuňkavým hlasem, který pozorně naslouchal, co říkají ostatní. Když jsem před začátkem konference seděl v parku před radnicí na lavičce a vyřizoval maily, až po dvaceti minutách mi došlo, že o dvě lavky vedle sedí nějaký muž. A po dalších deseti minutách jsem si uvědomil, že je to práve Juul.

Velmi zajímavý příspěvek přednesla Holly Gramazio z design studia Hide&Seek, ale ne kvůli svému tématu. Představila ve své řeči zaměřené na replayabilitu i produkci svého studia a musím říci, že mi to učarovalo. Tvoří velké i malé hry v prostředí, kde se “hry potkávají s kulturou”. Takže mění celé ulice či náměstí v jedno velké hříště a zapojují náhodné kolemjdoucí. 2. ledna přinutili hrát desetitisíce lidí na edinburghském náměstí, když je rozdělili na Horňáky a Dolňáky (náctileté narážky vymažte z hlavy, prosím). Dělají “street games” v Londýně, v NY a jinde. Paradoxní na jejím příspěvku bylo, že to nejzajímavější se vůbec netýkalo tématu. O vůli k opakovanému hraní toho moc neřekla, dokonce uvedla svou přednášku slovy, že vlastně hry opakovaně nehraje, že má problém je vůbec dohrát poprvé. Rozhodně bylo zajímavější slyšet o činnosti jejího studia.

T. L. Taylor jako patrně nejznámější etnografka herních studií měla podnětnou prezentaci s názvem “Always playing somewhere: Lessons about context from the field, v níž upozorňovala na důležitost kontextu zkoumání her, především jejich aktérů. Například na e-sport turnaji jsou velmi důležitou osobou manažeri týmů, přestože nejsou vidět na první pohled. Vyhlíží hráče vhodné pro svůj tým, určují týmovou strategii, vyjednávají podmínky účasti týmů apod. Uplatňují tak svou formální i neformální moci a tak ovlivňují podobu celé akce. Dalších příspěvků bylo tolik, že se o nich nebudu podrobněji rozepisovat. Zmíním jen příspěvek Alexandera Pfeiffera z Danube University v rakouském Kremsu, který mluvil o propagaci elektronického sportu a jeho prosazení do mainstreamových médií.

Hlavní pozornost na Game City si zákonnitě ukrojily prezentace PS4 a X-BOX One. Mne osobne se nejvíce libila prezentace Beyond Two Souls, kterou tvurci představují jako film se vsim vsudy, kdyz využívají sémantiku filmových plakátu. Dokonce se propagují skrze ratolest z filmového festivalu. David Cage je uváděn jako režisér a vůbec - jesliže Heavy Rain se stavěl do role interaktivního dramatu, v případě Beyond Two Souls je tato tendence ještě mnohem výraznější. již to není hra, ale drama.

Dále jen pár chuťovek z prezentovaných her: největší fronty byly na nové díly Assassin’s Creed a Battlefield, velký zájem vzbudil Oculus RIft. Pro někoho jistě přínosné byly i prezentace vzdělávacích her (viz obrázek Recycling Heroes).